Co ti dalo do života skákání na lyžích nebo sport obecně?
 
Skoky na lyžích mi do života daly disciplínu, jít si za cílem, houževnatost a zároveň zodpovědnost, preciznost a samostatnost. Přece jen, když člověk sportuje, tak si musí stanovit nějaký cíl a jít si za ním.
 
Na co myslí skokan na lyžích těsně předtím, než se rozjede dolů?
 
Nahoře na můstku si v hlavě přehrává svůj skok. Vzpomíná na tréninky a jak by měl jeho výkon ideálně vypadat. Ono při samotném skoku není moc prostoru myslet na něco jiného, než co by měl skokan vylepšit. Soustředíte se na to, abyste si správně sedli do nájezdového postavení, trefili odraz a správně pracovali i v letu.
 
Je tedy pravda, že když jsem se poprvé spustil z lavičky mamutího můstku, tak v polovině nájezdu jsem si říkal: „Mazda (moje přezdívka), ty jsi blbec, proč ses pouštěl!“ (Smích.)  
Sleduješ pořád dění na můstku? Co se nejvíc změnilo?
 
Jasně, je to sport, ve kterém se pohybuji od mého narození a sleduju ho i po ukončení mé kariéry. Skoky prošly velkými změnami. Dnes je předepsaná minimální váha vzhledem k vaší výšce a nově se řeší také spousta počítání. Hlavně přepočet povětrnostních podmínek, kde hraje roli směr a síla větru (za zadní vítr se body přičítají a za protivítr odečítají). Existuje i bodový přepočet tzv. startovacího okna (nájezdová lavička níž = připsané body, výš = odečet bodů).
 

Přečtěte si také: Vyčkávací taktika i (ne)správná vítězka. Největší klikaři olympiády

Z mého pohledu je to složitá matematika a skoky už nejsou to, co bývaly. Dnes skoro všichni skáčou do jednoho místa a chybí mi tam taková ta gradace. Dříve jsme se mohli jako diváci těšit na to, že skokani s vyššími startovními čísly skákali dále. Na druhou stranu tomu všemu rozumím, protože směr větru dokáže udělat velký rozdíl. A hlavně nastavení větroměru je pro samotného skokana bezpečnější.
 
Tvůj děda byl legendární Jiří Raška. Jak moc ti radil během tvé kariéry?
 
Hodně lidí se mě mě ptá, kým pro mě byl děda, že je to první vítěz zimní olympiády atd... Já si to nějak nepřipouštěl a nepřipouštím. Vždy jsem dědu bral jako dědu. Byl pro mě v jednu dobu současně i trenérem a právě pod jeho vedením jsem se v roce 2002 zúčastnil OH v Salt Lake City a na MS juniorů jsem vyskákal bronzovou medaili. Potom, když jsem se dostal do A týmu, tak jsem s ním hodně věcí konzultoval a hodně jsme se o skocích bavili. Děda mi vždy stál za zády a podporoval mě. Bylo super si o tom všem popovídat s někým, kdo tomu rozumí. Byl to skvělý děda, vynikající trenér a v neposlední řadě špičkový člověk.  
Co zajímavého ti Jiří Raška vyprávěl o svém zlatém a stříbrném olympijském úspěchu v Grenoblu?
 
My se doma přímo o OH 1968 nějak moc nebavili. Děda vždy povídal o svém sportovním životě jako celku. Jaké to bylo "tenkrát", když cestovali vlakem na závody, jaké to bylo, když se připravoval pod horami v Beskydech sám bez trenéra. Co vše při svých cestách po světě zažil. To bylo vždy úžasné poslouchat. Dnes si to nikdo z nás nedokáže ani představit. Slyšet ty příběhy stálo za to.
 
Proč je podle tebe důležité podporovat sportování dětí?
 
Moc se mi líbí, jak ke sportu Sazka přistupuje, a co ve spolupráci s Českým olympijským výborem realizují (např. Sazka Olympijský Víceboj). Sport není jen o tom reprezentovat svou vlast na světových závodech. Sport je dle mého názoru hlavně bezvadná věc, při které aktivně trávíte volný čas a zdokonalujete své schopnosti.
 
Projekty Sazky pro děti a mladé sportovce jsou super hlavně v tom, že v dětech probouzejí soutěživost, disciplínu a ctižádost. Kdo ví, třeba právě některé z těchto děti, které se ke všeobecnému sportu dostaly díky Sazce, mohou být následovníky Ledecké, Sáblíkové, Moravce nebo Samkové a spousty dalších vynikajících sportovců. Z mého pohledu je podpora sportu směřována k dětem skvělou záležitostí a patří jí veliké poděkování!