Úspěšná česká parajezdkyně Anastasja Vištalová přišla byrokratickou chybou o finance, které potřebuje pro přípravu a tréninky. Dosažení jejího snu o účasti na třetí paralympiádě se jí zkomplikovalo. Na jaře 2023 se jí na cestě za vstupenkou na soutěž rozhodla podpořit společnost Sazka finančním darem. Anastasja je také jednou z parasportovců, kteří jsou zapojeni do nového projektu PARA(RE)START, za kterým stojí Sazka a Český paralympijský výbor.
 

Přečtěte si také: Sazka a Český paralympijský výbor představují projekt PARA(RE)START

Sbíráte úspěchy v paradrezuře. Jak jste se vůbec k jezdectví dostala?
Koně miluju již od svého útlého dětství. Na doporučení praktického lékaře jsem od tří let docházela na hiporehabilitace, ale to mi nestačilo. Na koni jsem chtěla nejen pár minut cvičit, ale skutečně jezdit, starat se o něj a trávit s ním čas. Kamarádka na vozíčku mi řekla, že sama jezdí a já chtěla také. V jezdeckém klubu, který provozoval hiporehabilitaci, mi řekli, že je to příliš nebezpečné, že neovládám nohy, a tak si mě na triko nevezmou. Brečela jsem a byla jsem z toho špatná, tak mi mamka řekla, ať si něco zkusím najít sama, že mě v tom podpoří. A já jsem skutečně našla jezdecký klub v Ondřejově u Prahy, který se jezdectvím handicapovaných zabýval, začala jsem tedy docházet na jezdecké lekce a po měsíci vyrazila na své první závody. 

Vaší doménou je paradrezura. Co to vlastně je? 
Je to takové krasobruslení na koni. Dvojice jezdec a kůň společně předvádí předem danou sestavu cviků. Každý cvik je hodnocen sborem rozhodčích. Každý jednotlivý rozhodčí ohodnotí každý cvik známkou od 0 do 10. Zpravidla se nikdy neuděluje nula ani desítka. Známky se udělují i za celkový dojem a jezdecké dovednosti, stejně tak jako za kvalitu chodu koně. Výsledný bodový zisk se přepočítá na procenta. Vítězí dvojce s nejvyšším procentuálním ohodnocením.
 
Co na paradrezuře nejvíce přitahuje Vás?
Obecně inklinuji k estetickým sportům jako je krasobruslení či gymnastika. Ráda si zajdu do divadla i na balet. Z jezdeckých disciplín mi byla drezura nejblíže a vždy jsem se jí chtěla věnovat. Když jsem zjistila, že existuje její verze pro handicapované, ani na vteřinu jsem neváhala. Pověsila jsem svou slibnou plaveckou kariéru na hřebík. Mám totiž mimo jiné i bronzovou medaili z juniorského mistrovství světa v plavání.  Jezdectví jsem se tedy začala věnovat naplno.
 
Jak často trénujete? 
Vzhledem k tomu, že trénuji až ve slovenské Stupavě, což je 300 kilometrů od Prahy, tak mám omezené tréninkové možnosti. Každý týden si v práci napracovávám určitý počet hodin do zásoby. V pátek končím o dvě hodiny dříve, sedám do auta a jedu za koňmi. Mám dva tréninky v pátek večer a dva v sobotu ráno, pak zase sedám do auta, jedu 300 kilometrů zpět do Prahy, abych se stihla připravit na nový pracovní týden.
 
To musí být náročné a intenzivní. Jak Vaše tréninky vypadají?
Soustředím se jak na precizování každého jednotlivého cviku své drezurní úlohy, tak i na celkovou souhru s koněm. Kůň totiž musí plně akceptovat, že kvůli svému handicapu na něj působím odlišně než zdravý jezdec. Nedokážu ho pobídnout nohami, tuto pobídku musím nahradit použitím dvou bičů, sedu, či hlasu. Koník toto musí akceptovat a vědět, že bič například není trest, ale regulérní pomůcka.
 
To musíte být opravdu „sehraná“ dvojice...
Jezdec a kůň si musí stoprocentně věřit. Společná spolupráce musí skutečně bavit oba. Kůň musí mít jezdce opravdu rád a dělat věci pro něj. Důležitá je proto nejen práce ze sedla, tedy regulérní tréninky, ale i trávení společného času. To mohou být třeba vyjížďky do přírody, práce ze země, mazlení se v boxu, péče o koně. Pro parajezdectví je víc než pro jakoukoliv disciplínu důležité, aby byl kůň skutečně vnímavý a empatický ke svému jezdci a jeho zdravotnímu postižení.

Jak dlouho trvá, než si kůň a jezdec na sebe zvyknou?
Obecně se říká, že „sžití“ dvojice jezdec-kůň trvá minimálně dva roky, ale u každého je to hodně individuální proces.
 
Říká se také, že kůň je nákladný koníček. Je to opravdu tak? 
Je to tak. Kůň je ve své podstatě takové čtyřnohé dítě, které potřebuje péči dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Kromě běžných nákladů na údržbu, jako je ustájení, tréninkové lekce, výživa a vitamíny, či podkovářské služby, je nutno počítat i s veterinárními výlohami, či náklady na závodění, které rozpočet ještě několikanásobně zvýší.
 
Je tedy jasné, že to nejde financovat jen z běžných příjmů. Je těžké získat sponzory?
Ano. Parajezdectví bohužel není v našich končinách vůbec rozvinuté. Je těžké oslovit partnery a představovat jim sport, který je velice finančně nákladný a o kterém nemají téměř žádné povědomí. Já jsem ve své podstatě jediným českým sportovcem, který sportuje v tomto odvětví vrcholově a sbírá úspěchy na mezinárodní scéně.


 
Sazka Vám na vaší cestě podporu poskytla. Jak vzniklo toto partnerství?
Hledala jsem různé nadace, organizace a společnosti, které se nebojí podpořit sportovce se zdravotním handicapem. Oslovovala jsem spoustu lidí a jsem velice ráda, že se mi při mém snažení podařilo propojit se Sazkou. Cením si toho, že mi Sazka odpověděla a rozhodla se mě podpořit při mém paralympijském úsilí.
 
Co tím konkrétně myslíte? 
Parajezdectví kvůli administrativní chybě národní sportovní federace není v seznamu podporovaných sportů Národní sportovní agentury. Nejsem tedy oprávněna čerpat státní podporu, i když na ni mám díky svým výborným mezinárodním výsledkům nárok. Všechny enormní náklady jsem tak nucena hradit ze svých prostředků. Loňskou sezónu jsem i s pomocí rodiny ze svých úspor pokryla, ale na tu letošní už mi nic nezbylo. Bez pomoci Sazky bych o historickém paralympijském hattricku mohla opravdu jen snít.

Sen se ale může stát realitou. Jak blízko je nyní pro Vás Paříž? Co vše Vás ještě na Vaší cestě čeká a kdy se může rozhodnout? 
Paříž je teď, i díky této podpoře, neuvěřitelně blízko. Nyní mám mnohem lepší pozici v paralympijském žebříčku, než jsem měla před hrami v Tokiu. Nechci ale usínat na vavřínech a něco zanedbat. Ráda bych se zúčastnila ještě dvou posledních evropských kvalifikačních závodů. Následně se 31.12.2023 celý kvalifikační proces uzavře a v březnu 2024 bude oznámeno, které státy získaly vytoužené vstupenky na paralympijské hry do Paříže. Jsem Sazce nesmírně vděčná, že si díky ní mohu splnit svůj velký sportovní sen a pokusit se o historický okamžik pro celé české jezdectví, a to sice o trojnásobnou paralympijskou účast.
 
Jaké byly Vaše pocity, když jste poprvé závodila v Riu na paralympiádě? 
Samé pozitivní emoce, těmi jsem doslova přetékala. Předně se jednalo o naprostý pocit štěstí a sportovní euforie. Startovat na paralympiádě je snem každého sportovce, mně se ten sen splnil. Navíc jsem se při své premiéře umístila v první polovině startovního pole, což bylo úžasné.
 
Napadlo Vás ve Vašich jezdeckých začátcích, že se někdy podíváte na paralympiádu? A že to bude opakovaně? 
Byl to vždycky můj cíl, moje meta, ke které jsem po celou svou sportovní kariéru směřovala. Nesmírně mě tedy potěšilo, že se mi povedlo kvalifikovat se do Ria a svou účast zopakovat i v Tokiu. Paralympijské hry jsou unikátní jak svým formátem, tak i atmosférou. Je to něco jedinečného, něco, co jsem si naprosto zamilovala.
 
Když zrovna nejste v sedle, čemu se ve svém životě věnujete? Jaká je Vaše práce? 
Mám vystudovanou právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a nyní působím druhým rokem jako advokátní koncipient v jedné pražské advokátní kanceláři. Práce mě neuvěřitelně baví a naplňuje. Můj pracovní kolektiv je skvělý a vychází mi vstříc stran mých sportovních aktivit.
 
A jak trávíte volný čas? 
Jsem moc ráda s rodinou či přáteli. Navštěvuji kino, muzea, či divadla, taky ráda cestuji. Jsem nenapravitelný knihomol, a tak mě můžete často vidět i s knihou v ruce. Píšu také pro blog Knihy Dobrovský, časopis Knihkupec, působím v posudkové skupině pro Albatrosmedia. Co se o mě málo ví, tak to, že jsem geek. Mám ráda superhrdinské filmy, seriály a komiksy. Ráda si i něco zahraju na své konzoli.
 
Co Vy a loterie? Vsadíte si někdy nebo třeba koupíte los? 
Ano, někdy ano. Většinou o Vánocích. To si někdy dáme los pod talíř. Jenomže já nemám nikdy šťastnou ruku, zatím se mi nepodařilo nic vyhrát. 😊 

Kdo je Anastasja Vištalová

Anastasja Vištalová (28 let) se narodila v Moskvě ukrajinským rodičům, kteří tam byli na pracovní cestě. Od jednoho roku žije v České republice, má české občanství a češtinu považuje za svůj mateřský jazyk. Jezdectví se věnuje od útlého dětství. Kvůli lékařskému pochybení se narodila s dětskou mozkovou obrnou a kvůli symetrickému postižení horních i dolních končetin chodí o francouzských holích a na delší tratě používá invalidní vozík. Její kůň ji dává nohy a díky němu se cítí svobodná. Jak sama říká: „Žádná hodina není ztracená, pokud je strávená v sedle koně.“ V roce 2016 se jako historický první český parajezdec představila na paralympijských hrách v Riu de Janeiro. V roce 2021 se účastnila taká her v Tokiu a nyní bojuje o svůj paralympijská hattrick. 
V roce 2021 získala magisterský titul na Právnické fakultě UK. Když tedy zrovna netrénuje, věnuje se advokacii (působí jako advokátní koncipient). Baví ji číst knihy, psát recenze, cestovat a trávit čas s přáteli i rodinou, ale také si velmi ráda odpočine u hraní her na konzoli nebo sledováním dobrého filmu.

O projektu PARA(RE)START

S PARA(RE)STARTEM se budou jednou měsíčně setkávat klienti rehabilitačních ústavů v západočeských Kladrubech, v Košumberku na Pardubicku a v Hrabyni v Moravskoslezském kraji. Za první pololetí by měl tak PARA(RE)START podniknout celkem 18 zastávek. Součástí zatím pětiletého projektu je rovněž finanční podpora profesionálních parasportovců spojená s pořízením speciálního vybavení či nutných doprovodných služeb.

Nyní stačí jen odhodlání odstartovat dráhu parasportovce. Neváhejte kontaktovat zástpce ČPV na emailu: office@paralympic.cz nebo na telefonu 724 224 513.