Tour de France, Giro d'Italia, Vuelta, Czech Tour, Závod Míru – tam všude byla. S foťákem v ruce seděla na motorce zády k řidiči a zachycovala ty nejdůležitější a nejkrásnější momenty těchto velkých cyklistických závodů. Řeč je o sportovní fotografce Markétě Navrátilové, kterou jsme měli tu čest vyzpovídat. Kromě toho, jak se k fotografování cyklistiky vlastně dostala, nám prozradila také proč navštívit výstavu PELOTONIE, The best of Cycling Photography.
Přečtěte si také: Cyklistika ovládne o prázdninách Bořislavku. Charitativní výstava PELOTONIE ukazuje skutečné emoce
Jak jste se k fotografování cyklistiky dostala?
V podstatě úplnou náhodou. V roce 1992 mě na Tour de France vzal s sebou můj otec, který byl velkým fanouškem cyklistiky a v té době u nás vydával dva časopisy, takže bylo poměrně jednoduché získat akreditaci. Přesně v té době jsem přestala profesionálně hrát tenis a bylo to pro mě takové období, kdy jsem moc nevěděla, co dělat. Táta se mě zeptal, zda s ním nechci jet a já jela. Dostala jsem foťák do ruky, a tak to vlastně všechno začalo.
Hned po závodě jste navázala spolupráci s anglickou agenturou Photosport International, to už ale nemohla být náhoda...
Na Tour si mě všimnul šéf té agentury. Já ráda říkám, že to bylo proto, že jsem měla krátké šortky a dlouhé vlasy (smích). Řekl mi, abych mu poslala pár fotek, a že se uvidí. Tak jsem mu po skončení závodu nějaké poslala a jemu se to líbilo. Díky tomu jsem pak začala fotit různé závody v Anglii a postupem času i jinde. Popravdě jsem si ale nikdy nemyslela, že by fotografování cyklistiky mohlo být něčím, čemu se budu tak dlouho v životě věnovat.
Čím vás prostředí cyklistiky dostalo?
Je to prostě nádhera. Tour de France je vrcholem, a já na tom vrcholu vlastně začala. Je velmi jednoduché tomuto úchvatnému prostředí a atmosféře podlehnout. Mě se přesně to stalo.
Jaká jsou specifika fotografování cyklistických závodů?
Každý sport má svá specifika. Na silniční cyklistice je hezké, že se neodehrává na jednom stadionu a nabízí tak řadu možností a má mnoho tváří. Když ale chcete být dobrý, jako fotograf musíte znát a chápat každý konkrétní závod. Musím rozumět tomu, co je v něm důležité, které situace jsou stěžejní a které ne. Právě ty důležité momenty totiž musí mít člověk zachycené. Právě ty chcete na fotkách mít, když přijedete do cíle. Samozřejmě také musíte znát závodníky, které fotíte. A nakonec je důležité umět správně pracovat s okolím. S přírodou, s lidmi, s fanoušky, s městy, vesnicemi, ale i zvířaty. Umět to hezké a zajímavé okolí, kterým se projíždí dát dohromady s pelotonem a třeba i v jiných souvislostech, než se na první dobrou nabízí. Já nejsem cyklista, a možná proto jsem ráda dávala cyklistiku právě do jiných souvislostí, aby to nebyl jen ten sport ve své čisté podobě.
Cyklistika je ale velmi rychlá, musí být obtížné zachytit ten správný okamžik. Jde to nějak načasovat?
Musíte se umět dobře rozhodovat. Vědět, kdy můžete zastavit a nechat předjet peloton. Čím víc zkušeností člověk má, tím jednodušší je takové rozhodnutí udělat, ale jsou dny, kdy se vám nedaří a jste pořád mimo. Zastavíte někde na průměrném místě, a pak zjistíte, že o dva kilometry dál by to bylo mnohem lepší. A co se rychlosti týká, tak zde je nutné být neustále ve střehu. Chviličku nedáváte pozor a něco důležitého vám uteče. V situaci, kdy sedíte na motorce existuje jen teď a tady, nemůžete myslet na to, co bylo před chvílí, co bud nebo třeba, co se děje doma. Na velkých závodech může být každá situace důležitá.
Jak víte, která to zrovna bude?
To nevíte. Jsou situace, které se předvídat dají, ale pak i ty, u kterých to prostě nejde. Třeba pády, do kterých se občas i my na motorce přimotáme.
Máte před každou etapou nějaký plán, co budete fotit nebo jaké fotky chcete mít?
Pro úspěch je důležité komunikovat s řidičem motorky, být ve shodě, naplánovat si, co bychom chtěli dělat a fotit. Někdy ale mohou plány skončit třeba už na pátém kilometru etapy. Naštěstí jsou ale i věci, které se nemění. Vždy musíte mít nafoceného vedoucího závodníka ve žlutém trikotu, to je agenturní povinnost.
Stalo se vám při práci něco, na co nikdy nezapomenete?
Takových intenzivních situací by bylo mnoho. Při tak velkých závodech jako je Tour de France se v každé etapě odehraje minimálně deset situací, u kterých si říkáte, že nic zásadnějšího už se nemůže odehrát a vy jste na omylu. Jeden intenzivní zážitek přebíjí druhý a vy už si kolikrát v cíli etapy ani nevzpomenete, co bylo na jejím začátku. Ale vzpomínám si na jednu milou věc, která se mi stala.
Podělíte se o ni?
Bylo to při focení poslední časovky na Tour de France. Tam je vždy nejdůležitější až konec, posledních deset závodníků. Takže na ty se čeká. Ale časovka sama o sobě se jede vlastně celý den. Fotograf si vždy vybere jedno místo, někde u silnice, na louce nebo poli, a tam čeká a postupně fotí jednoho závodníka za druhým a na motorce se na trať vydá až za tím posledním, který jede ve žlutém. Takže žádný adrenalin v průběhu dne to rozhodně není. Jeden rok byl start časovky ve městě Cognac. Já tam ležela na poli, fotila a vlastně se tak trochu nudila. Najednou ke mně přišel místní zemědělec a daroval mi jen tak láhev koňaku. Kdo může říct, že dostal koňak v Cognacu? (smích)
Součástí cyklistiky jsou ale i pády. Jak takové situace prožíváte?
Nic příjemného to není, ale člověk s tím musí počítat a být připraven. A řidič motorky ještě o mnoho více. Nikdy nevíte, kde nebezpečí číhá. Třeba při jedné velmi těžké etapě vběhlo do pelotonu stádo ovcí. Bylo velmi těžké správně zareagovat. Jet dopředu nebo dozadu? Zastavit? Vpravo byla propast a vlevo skála. To byla nepříjemná situace, kterou se nám na motorce podařilo vyřešit bez karambolu. Ten na sebe ale nenechal dlouho čekat. Ve stejné etapě, poté, co po dvacetikilometrovém velmi rychlém sjezdu přišlo při vjezdu do vesnice zpomalení, si můj řidič oddech a na chvíli ztratil koncentraci a co se nestalo. Narazil do motorky před námi, mě to katapultovalo pryč a motorku nám pak pomáhali tahat z příkopu. Nic, co by chtěl člověk běžně zažívat.
Takže i jízda na motorce je dost nebezpečná...
Ano, zde si vybavuju jednu trochu úsměvnou situaci. V době, kdy se mi narodil syn a já opět fotila na Tour de France, tak na mě jednou při závodu z pelotonu křičel Roman Kreuziger, že matky na motorku nepatří! V tu chvíli jsem se zamyslela a říkala si, jestli tedy už nejsem na takové focení stará.
Fotíte ale pořád...
Ano.
Vaše fotografie nyní můžeme vidět na výstavě PELOTONIE: The Best of Cycling Photography ve foyer sídla společnosti KKCG na Bořislavce. Proč bychom ji měli navštívit?
Bořislavka je krásný prostor. Velký, vzdušný, otevřený, jde tam nádherně světlo, takže na výstavy ideál. A proč zajít na Pelotonii? Myslím, že když se řekne cyklistická fotka, tak si spoustu lidí, kteří se o to normálně nezajímají, představí upachtěné, zpocené cyklisty, kteří šlapou do kopce. Tak to ale není.
A jak to je?
Cyklistika umí být krásná, poetická a obrazově velmi zajímavá. To i tím, že se jezdí po celém světě, mezi různými lidmi, v různých zemích a souvislostech. Když fotíte fotbal, jste pořád na jednom místě na stadionu, ale prostřednictvím cyklistiky můžete ukázat i něco navíc.
Co konkrétně uvidíme na Bořislavce?
Takový průřez fotek velkou cyklistikou. Ať už je to Tour de France, Giro, ale také velké jarní klasiky jako Paříž-Roubaix nebo Flandry. Vše má svá specifika. Stejně tak jsou tam fotky z Czech Tour nebo ze Závodu Míru. A právě zde jsou vidět ty jemné nuance. S kurátorkou výstavy jsme se snažily fotky poskládat do souvislostí a porovnávat, jak vypadá velká cyklistika ve světě a v Česku. Vybraly jsme výtvarnější fotky, které ukazují více než samotnou cyklistiku jako sport.
Myslíte tedy, že výstava bude bavit všechny?
Věřím, že Pelotonii by mohl rozumět úplně každý. Mnoho lidí říká, že na umělecké výstavy prostě nechodí, že tomu nerozumí, ale toto má přesah. Na kole jezdíme všichni, nebo minimálně každý z nás na něm někdy seděl, i proto myslím, že je naše výstava naprosto srozumitelná, a že si tam každý najde to své. Přijďte se přesvědčit sami. Výstava je přístupná až do konce srpna.
O výstavě PELOTONIE – The best of Cycling Photography
Výstava jedinečných fotografií z prostředí cyklistiky ukazuje nádheru i odvrácenou stranu tohoto sportu. Emoce jako jsou radost z vítězství, naděje a odhodlání, ale také vztek, zmar a bolest, dokázali na celkem 50 vystavených snímcích zachytit fotografové Martina Navrátilová, Barbora Reichová a Jan Brychta.
Kde: Bořislavka Centrum, foyer sídla společnosti KKCG
Co: Charitativní prodejní výstava – výtěžek z prodeje fotografií je určen na mladých sportovců ze znevýhodněných rodin, které podporuje Česká olympijská nadace.
Jak: Výstava je volně přístupná pro veřejnost ve foyer budovy ve všední den od 10 do 18 hodin a o víkendech od 13 do 18 hodin.
Autorem fotografií v textu je Petr Hejna.
