Tatínek paní Aleně zemřel zhruba před třemi roky. Nedlouho poté se sestrou našly čísla, která sázel po většinu života. „Ty jsem pak nějaký čas podávala, zkoušela to i sestra,“ líčí paní Alena, které tatínkova čísla k výhře nepomohla. On sám s nimi přitom úspěch zakusil hned několikrát: „Nešlo o žádné závratné částky, většinou vyhrál pár set, maximálně několik tisíc korun. Tehdy však peníze mívaly jinou hodnotu a pro rodinný rozpočet šlo vždy o učiněné požehnání,“ vzpomíná paní Alena.
 
Ona sama začala sázet přes nějakými 10-12 lety, hlavně proto, že to viděla u tatínka a chtěla případnou výhrou pobavit sebe nebo své děti. Paní Alena sice nesází pravidelně, ale párkrát do měsíce to zkusí, protože, jak sama tvrdí, štěstíčku se musí jít naproti. Z loterií ji baví klasika v podobě Sportky, občas si zahraje i Eurojackpot. Má sice vlastní čísla, která jsou složena hlavně z dat narození jejích dětí, ale často to zkouší s náhodným tipem. „Mám-li vyhrát, tak se to stane. Je to o štěstí,“ říká paní Alena.
 
A pak jsou tu losy. „Co se týče těch, nemám žádné preference. Když se mi nějaký líbí, tak si ho zkrátka koupím,“ vysvětluje paní Alena, jíž se nedávno zadařilo právě po koupi losu. „Co vám budu povídat. Setřela jsem si 1 500 korun, takže spokojenost veliká,“ dodává s úsměvem.
 
Když se zeptáme, kolik by si přála vyhrát tak, aby byla zcela spokojena, myslí v první řadě na své blizké. „Přála bych si vyhrát hodně peněz, abych měla prostředky na to finančně vypomoci celé své rodině a všem svým známým,“ přemítá paní Alena, jíž samotné by prý úplně stačil takový „miliónek“. Kdyby vyhrála o něco víc, nejspíš by to investovala do stavby malého domečku a za zbytek by pomohla dětem.