Tak například u nás, v Česku je poměrně běžné, že z kohoutku teče sladká, pitná voda, ale není tak úplně běžné, aby někomu stálo před domem neblýskané Ferrari. Někde ale bývá tento žebříček úplně naopak.
Přečtěte si také: Kam investují Robert de Niro a Serena Williams?
Třeba v zemích, kde se letní teploty šplhají k pětačtyřiceti stupňům, kde je země vyschlá na troud a kde prší jen opravdu pár dní v roce. Asi uznáte, že Ferrari v garáži je vám tak nějak na dvě věci, když nemáte pořádně co pít, v čem se vykoupat a kde vyprat prádlo.
Například v Kataru, Egyptě, Maroku anebo Abú Zabí, ale i na opačném konci světa v Nevadě, nebo v Chile – všude tam je voda taková vzácnost, že dům skutečného boháče se pozná tak, že má krásnou zahradu a předpisově zelený trávník. Protože drahou káru – tu si může koupit kde kdo, ale financovat zavlažování každé jednotlivé rostliny na zahradě nebo dokonce golfového hřiště už chce mít na kontě jinačí částky.
Jen zavlažování devítijamkového golfového hřiště ve středočeském Berouně stojí měsíčně čtvrt milionu, ty nejluxusnější resorty na Středním východě pak počítají s několikanásobky.
Když se člověk podívá na planetu Zemi (OK, případně na globus), vypadá to, že vody je všude dost.
Není to úplně pravda. Kdybychom roztřídili všechnu vodu na zemi, ukázalo by se, že 97 % z toho jsou moře a oceány a sladké vody jsou jen asi 3 procenta. A je to ještě horší. Z těchto 3 procent je skoro dvě třetiny vody schováno v ledovcích, část jsou podzemní vody a povrchová voda, do které spadají třeba řeky a jezera, to je méně než jedno jediné procento.
Nedostali jste z toho žízeň? Dobrá zpráva je, že vědci na celém světě makají na tom, aby bylo možné ze slané vody udělat sladkou. A to odsolováním. A mají už celou řadu způsobů – destilaci, kompresi páry, elektrodialýzu anebo takzvané vymražování. Takže – není problém, že by se nevědělo, jak na to. Problém tu ale je, a poměrně velký – je to drahé. A to dost. Cena vyrobené (uměle odsolené) vody je asi půl dolaru na metr krychlový. To by se nezdálo až tak hrozné, jenže – sladká voda ještě nerovná se voda pitná. Aby byla voda pitná, musí se do ní ještě dodat potřebné minerály. Sirup si doma taky nezaléváte destilovanou vodou, nebo? To znamená další krok – nechat vodu protéci například přes vápenec, nebo dolomit.
Na druhou stranu – není to nemožné. Velkým průkopníkem je jeden z nejsušších států na světě – Izrael. Ten ještě nedávno trpěl velkým nedostatkem pitné vody, a dnes jí díky vymakanému procesu odsolování má tolik, že ji izraelské domácnosti ani nedokážou spotřebovat. Izrael začal s vodou lépe hospodařit zhruba před deseti lety, kdy se mu podařilo recyklovat a znovu používat kolem 86 % odpadní vody, většinou pro účely zavlažování. Pro porovnání - např. ve Španělsku se daří takto recyklovat a znovu použít jen 19 % vody, v dalších zemích ještě méně. Izrael je teď na ceně zhruba 58 centů za kubík.
Pitné vodě se tak právem přezdívá komodita budoucnosti, a dokonce je možné do ní investovat na burze, a to přes fondy investující do vodárenské infrastruktury, které vydávají vlastní akcie.
Tak doufejme, že v budoucnu bude mít povolání „obchodník s pitnou vodou“ lepší jméno, než takzvaný „agent s teplou vodou“. Ten by asi nikomu nikde nechyběl.
